Potkali jsme se v létě v Jizerských horách. Chodívali jsme se tam totiž všichni koupat k řece Kamenici a tam se mezi námi objevila. Vlastně bych si jí ani nevšiml, ale byla černovláska a ta barva vlasů je jedna z mých slabostí. Její vlasy byly dokonce taková ta havraní čerň, tmavá jako noc s odleskem měsíce, temná jako hřích a stejně tak i beznadějná . . .
Kamenice vlastně není ani tak moc řeka, spíše říčka a cokoliv živého - hlavně pstruzi - už v ní kdysi dávno zahynulo. Snad to dělaly ty sklárny, co byly proti proudu, snad něco jiného, nevím. Byla ovšem nejen písčitá, ale i studená. Voda se v ní vyhřála jen v malých tůních, většinou v záhybech, které byly dost hluboké, aby v nich zůstávala stát a dost veliké, aby se v nich dalo plavat. Jedna z nich byla pojmenovaná po Maxovi, koni, který se tam prý kdysi utopil. My ale raději chodili ke splavu. Voda tam byla voda poměrně teplá, hlavně přímo pod splavem, kde odtékala jen uprostřed a jinak se pořád pomalu točila dokolečka. A tak jsme se tam potkávali všichni, nejen ti místní, ale i my, co jsme tam měli chaty nebo tam byli u někoho na prázdninách.
Zábavy tam bylo vždy dost - tak například někdo přinesl malý tranzistorový gramofon a my vesele vyhrávali, dokud jsme nešli někomu na nervy a neokřikl nás. Jednak modernu, jednak přítomným seladonům středního věku. I těch tam bylo dost, protože děvčata se líbila i staříkům, obzvláště ta v plavkách a my jim často hráli jednu písničku, co zpíval pan Hála. Její název si sice už
nepamatuji, ale zato slova ano: ". . .bez vlasů jsou vždycky dobráci, ale tihle páni fešáci, ti milují jen pro legraci . . ". Ačkoliv to byla vlastně chvála, těm s prořídlým porostem na hlavě se to nijak nelíbilo, halvně proto, žese tomu děvčata vesele smála.
Jmenovala se Kateřina - její maminka snad asi nikdy nečetla Saturnina, ale zato ona ano a tak si raději nechala říkat Rina. To nám také dala všem hned na vědomí, i to, že je tu u babičky a jinak že žije v Praze a že studuje. A pak už to šlo jako na páse: všichni jsme se stali prakticky jejími mopslíky, které si posílala pro zmrzlinu nebo podobně. Mne žádným takovým rozkazem nikdy neobšťastnila - podle mých dosavadních zkušeností jsem u holek neměl moc štěstí a tak jsem se radši držel víc vzadu. Přesto jsme se ale nakonec dali do řeči, ve vodě - jak jinak? - a byla to vlastně ona, kdo začal. Už ani nevím, co jsme si povídali, vím jen, že jsem byl do ní od té chvíle zamilovaný až po uši. Už to, že se se mnou vůbec bavila, pro mně znamenalo moc. Znáte to, takové věci se člověku stávají, i když nechce. Já ale navíc ještě chtěl. Pravda, moje toužení bylo víceméně platonické, svůj ostych jsem v té době ještě neztratil; nebylo totiž s kým.
Po několika dnech se to stalo. "Jdeš v úterý do kina, Péťo?" zeptala se mě. Když jsem přisvědčil, požádala mě, jestli bych ji tam nedovezl. Bydlela až nahoře na Mariánské hoře a já měl motocykl. V městě bylo kino, kde hráli dvakrát týdně a takovou příležitost nebylo možno nechat jen tak minout. Nemyslím to kino, ale to svezení. Odložil bych býval kvůli tomu snad i pohřeb mých tet, i kdyby všechny zrovna v té chvíli zemřely. A já jich měl šest, maminka byla sedmá v řadě - dědeček se totiž pořád snažil přivést na svět syna, ale nedařilo se mu to.
Kino bylo navíc jedinou zábavou v tom místě; kromě ještě jiné, ještě příjemnější, ale o té jsem raději ani ze strachu nepřemýšlel, i když jsem někde - v tajnu mé nevinné duše - doufal, že se toho také jednou dočkám. Hádám, že se tomu dá říkat panický strach.
zajel sjem tedy pro ni a celý film jsme strávili tím, že jsem se drželi za ruce. Nějak se nám v té tmě samy spolu potkaly, neboť nevěřím, že bych tehdy měl býval tolik drzosti, abych sám začal. Vraceli jsme se na motorce k nim na horu, když mi začala blbnout motorka. Kašlala a ztrácela sílu. Zastavil jsem, ale nemohl jsem přijít na to, co to bylo - byla už hodně tma. A opět nevím, jak se o stalo, leželi jsme najednou oba v trávě a líbali se. Zkušenost jsem sice neměl, ale zato jsem se rychle učil. A nezastavili jsme se ani tam, kde už jsem nevěděl, jak dál. Snad to byla ta letní noc, snad to bylo mé po lásce hladovějící mládí. Bylo to spontánní a bylo to krásné. A tak to vlastně všechno začalo . . .
Vrátil jsem se do Prahy na školu. Rina byla sice na jiné univerzitě, ale přesto jsme se vídali - a nejen vídali - dost často. Já bydlel na koleji, zatímco ona žila v malé mansardě, ještě s kamarádkou, která nám přála a tak nebyla často doma. Pravda, nechodívali jsme jen tam: krmívali jsme racky u Vltavy, líbali se ve Valdštejnské a většinou skončili na letenské pláni, kde jsou ve svahu výhodně strategicky situované lavičky. Chodili jsme do těch malých kabaretů, kterých se tehdy vyrojilo jako hub po dešti, a jindy zase k Jakubovi poslouchat Bacha či jiný barok. Ale pak jsme zase skončili na té lavičce na Letné, jinak to ani nešlo.
Rina mě také seznámila se svými kolegy či kamarády - dodnes nevím, jaký v tom byl u ní rozdíl - a právě v jejich společnosti jsem se začal cítit nějak nesvůj. Nejprve jsem nevěděl proč, ale prostě mi to nesedělo. Neměl jsem se s nimi o čem bavit - snobské řeči mě nebavily a většinou mě stejně brali jen jako někoho, kdo "zná" Rinu. Já ovšem nechtěl být ani kolega, ani kamarád, ale ona ve společnosti zachovávala určité dekorum a odstup a to i ke mně a tak snad ani netušili, že jsme milenci. Jen jeden z jejích známých ušel, nějaký Šón, jak si říkal, poměrně zajímavý Plzeňák, usazený v Praze. Asi mu také ta společnost moc neseděla - navíc se všichni slézali právě u něho; měl poměrně velký byt a byl dokonce nějaké velké zvíře na akademii. Většinou jsme spolu hráli šachy, zatímco ostatní se vykecávali či vytahovali. Rina mě vždy velice brzo nechala samotného, protože si musela honem něco důležitého s ostatními povídat ve vedlejším pokoji u vína.
Doprovázel jsem k Šónovi Rinu často, ale jen protože si to sama přála. Nebavilo mě to, už proto, že jsem zároveň v té době zpozoroval, že o mně jinak ztratila zájem. Slovy mě sice ujišťovala, že mě má pořád ráda a že se nic nezměnilo, ale i takový, v ženách nezkušený milenec jako já, musel poznat, jak se věci mají. Pochopitelně mě nenapadlo nic jiného, než jí to vyčíst. To byla ovšem chyba, protože žádná trochu normální žena si přece nepřipustí nějakou vinu a takové řeči ji jen unavují. Byl jsem smutný, žil jsem - ba přímo živil se - jen mým smutkem, protože jsem nic nechápal. Kde byly ty okamžiky, kdy mi přímo jihla, tála v objetí! Vím, říkají, že to jsou ženské hormony, které to dělají, tu chvíli, kdy je žena jakoby očarována a kdy si prostě nemůže pomoci. Kdy se chvěje jako horečkou, kdy je pro muže tou největší záhadou a on si on navíc nedovede vysvětlit, jak to dokázal, mít takovou silnou moc. Ale hormony nehormony, i to je vlastně projev lásky, dokonce snad ten největší, co může být.
To vše bylo najednou pryč. Kouzlo se rozplynulo, zůstal jsem tu sám, s údivem a jednou nezodpověděnou otázkou: proč? Nejprve jsem dával vinu jí, pak zase sobě a nakonec už zase jen jí. Potom se to jednou stalo. Přišla, patrně měla někde rande a bylo vidět, že ani neposlouchá, co jí říkám. Nevím proč, ale najednou mi to došlo. Byla s jiným! A opět mě nenapadlo nic lepšího, než se jí na to zeptat. Přisvědčila, a v očích marně potlačovala štěstí, to štěstí, které jsem už u ní kdysi také poznal, ale tehdy patřilo jen mně.
"Proč ale, proboha, proč?" zeptal jsem se naivně.
"Protože se mi líbí," řekla napolo trucovitě, spíše ale jen proto, abych si uvědomil, že ona si přece může dělat, co chce.
"Ale jak jsi mi to mohla udělat?" zeptal jsem se a bolest mi drala srdce. "Říkala jsi přece, že mě miluješ?"
"Ano, byla jsem s ním, ale tebe mám ráda," vysvětlovala, "Cožpak to nechápeš? Ta naše, to je jiná láska."
Nechápal jsem: "Láska je přece jen jedna!"
"Ale to není pravda! Člověk se může zamilovat víckrát!" namítla mi.
"Ano, ale postupně; ne ve stejné době!" vysvětloval jsem jí v zoufalství, jako by se její láska mohla vrátit právě tím mým přesvědčováním.
"Ty ještě nic neznáš," řekla mi. "Lásky jsou různé."
Asi měla pravdu, ale já o tom ani nechtěl slyšet. Řekl jsem jí, že mi takové lásky nic neříkají: buď miluju naplno, nebo vůbec ne. Láska že je jen jedna a tak milovat že ona asi vůbec neumí anebo nechce. A jestli přece jen hledá tu pravou, skutečnou lásku, tak že ale nemá cestou lovit a zabíjet lásky těch druhých.
Na ta slova se sebrala a odcházela. Běžel jsem za ní, přímo se vnucoval a prosil ji, aby se vrátila. Ani se neotočila, asi jsem ji opravdu urazil. Anebo možná proto, že jsem měl pravdu. Často jsem ji ještě vídal, ale už jsem si nedovolil, abych se třeba doprošoval - pochopil jsem, že kdyby mě opravdu milovala, tak bych to přece nemusel dělat. Možná, že to byla moje hrdost, ale i když mi srdce říkalo opak, rozum věděl, že je konec. Zavíral jsem se doma na koleji a opět jsem hodně studoval - bylo ostatně co dohánět. Také jsem chodil víc do knihoven nebo na koncerty, poslouchat hudbu, které jsem také najednou i nějak lépe rozuměl. Osaměl jsem a pomalu jsem zapomínal. Ovšem hodně pomalu . . .
Po čase jsem potkal na ulici Šóna - pozval mě na víno a já ho zasypal mnoha otázkami. Ne, Rina ani její kamarádi už k němu nechodí, řekl. Vyhnal je všechny. Proč? Cožpak jsem to nepochopil? On ji přece také miluje a už se na to nemůže dívat, užírá mu to srdce a vidí, že by se z toho zbláznil. Jako duše spřátelené stejným bolem jsme si vypověděli všechny své potíže s Rinou. Když jsem mu řekl, jak se mi tehdy porouchala motorka, zasmál se. Udiveně jsem se zeptal proč. "Nenašel jsi pak na bandasce žvejkačku?" zeptal se. Vzpomněl jsem si: ano, ale nebyla na nádrži, byla přímo na uzávěru. Ještě jsem si říkal, když jsem to druhý den objevil, jak jsem rád, že se mi nikam nepřilepila.
"No vidíš," vysvětloval, "snad už to chápeš, ne? V tom víku je totiž taková malá dírka, aby tam mohl vzduch. Když se něčím ucpe, časem se tam pak vytvoří podtlak a benzin pak teče špatně do karburátoru, nemá totiž dostatečný tlak. No a pak se mašina udusí."
"Ty myslíš, že ona sama - ? "
"Nemyslím nic," řekl Šón, "to si musíš domyslet sám! Asi věděla, že bys sám nikdy nezačal. Ostatně jsi nebyl první - mně udělala totéž. Teď už ovšem používá zase jiné triky!"
"Ale proč, proč?" ptal jsem se nechápavě.
"Nevím, asi ji baví svádět muže a pak je nechávat odhozené na ulici. No snad tě utěší, že nejsi sám. A navíc si určitě brzo najdeš jinou lásku, tím jsem si jist. Už to, že ses dokázal od ní citově odpoutat, svědčí o tom, že jsi ji zase tolik moc nemiloval."
"A co ty?" zeptal jsem se.
"U mne je to horší," řekl smutně, "já to sice zkoušel, ale žádná mi ji nenahradila. Já už se prostě nějak nemohu znova zamilovat. Zázraky se dějí jen jednou."
Vzpomněl jsem si, že se tak jmenoval jeden francouzský film, s podobným námětem, a také jsem mu to hned řekl. Usmál se, tak nějak podivně a prohodil: "Ten scénář jsem měl vlastně napsat já," a zachechtal se, ale tak nějak divně.
Měl pravdu. Ne s tím scénářem, ale v tom, že jsem si opravdu našel jinou lásku. A také v tom, že jsem asi Rinu opravdu moc nemiloval - pro tohle mé nové děvče bych opravdu šel klidně žebrat nebo krást, možná i umřít. Ale pravdu měla i Rina: jsou různé lásky, malé i větší a nejen po sobě, ale i jiné, souběžné, ty, které přetrvávají. Těch malých, těch měla dost. Jenže ona asi opravdu hledala jen tu jednu, tu velikou. A možná ještě hledá - asi ano, protože sama té velké lásky vlastně ani nebyla schopna. Rina, láska moje, ale jen láska jedna . . .