Když se Billy narodil, byla zrovna bouře: blesky se křižovaly, hrom
burácel a lilo jako z konve. Samotná příroda se tak bránila jeho příchodu na
svět, leč marně. Hned první rok se Billy naučil sám od sebe mluvit, asi protože
se sám nudil. Neměl si totiž s kým povídat a tak si mluvil sám se sebou, což mu už pak také
zůstalo. Pravda, nejprve to bylo spíše takové ga-ga a gu-gu,
později už více inteligentní ham-ham a kuči-kuči, ale to už ho zase
naučili občasní návštěvníci nalezince, ve kterém se nalézal a kterým se ho zželelo. Personál nalezince se takovými zbytečnostmi, jako je výchova, nezabýval.
Ve škole mu to ale šlo dobře a brzo předběhl celou třídu, hlavně proto, že hodně četl a to všecko, co se mu dostalo do ruky. Za dva roky přečetl celou ústavní knihovnu, včetně knih doktora Donnelyho. Ostatní děti ho měly za šplhouna a jeho projevy, ve kterých jim citoval latinsky Ovidia je jednou tak naštvaly, že mu i nabily. Když pak místo násobilky Billy řešil pod lavicí integrální rovnice a písmo Inků, dostal pak od nich i své přízvisko: Billy Blb. Ani učitelé či učitelky ho neměli rádi, neboť jim kladl otázky, na které neznali odpovědi. To už ale Billy nebydlel v nalezinci, ale u rodiny, která ho adaptovala, i to i s jeho přízviskem, pod kterým ho dokonce omylem jednou v nové škole zapsal i učitel do třídní knihy.
Billy měl vůbec divný názor na svět: neuznával předpisy a nařízení a dokonce dokázal i logicky vysvětlit, proč je neuznává. To mu popudilo všechny, co měli v sobě alespoň kapku byrokratické krve. A co bylo ještě horší: on o všem pochyboval a svoje pochyby vyslovoval nahlas, což mu popudilo i nás ostatní. Tak například: proč někdo může dělat chyby a jiný nesmí? Proč někdo může krást a jiný ne? Proč se lže, když je to tak nelogické? Prostě takové ty věci, o kterých my, normální lidé, nepřemýšlíme, protože bychom se z toho museli zbláznit.
A tak Billy vyrůstal a čím víc věděl, tím víc ho jeho pochyby trápily. I to bylo neobvyklé: vzdělanci většinou pochyby nemají, ti mají na vše odpověď. Také když se poprvé zamiloval, nemohl pochopit, proč se děvčata tetelí radostí, když jim někdo přinese květiny. A proč oceňují hochy podle darů, které jim dávají a ne podle lásky, kterou k nim cítí. Jistě chápete, že mu žádná dívka ty jeho úvahy dlouho neposlouchala . . .
Horší bylo, že mu také zůstala ta jeho přezdívka z dětství: většina lidí ani netušila, že se tak nejmenuje a zbytek si myslel, že mu docela dobře pasuje. A tak když Billy odmaturoval, odstěhoval se raději na sever, kde ho nikdo neznal a našel si tam místo knihovníka v malé obecní knihovně. Plat měl sice zoufale malý, ale zato bylo kolem něho všechno to, co měl nejradši: jeho jediní a nejlepší přátelé - knihy. Ty ho totiž ještě nikdy nezklamaly, i když, pravda, žít se podle nich také nedalo. Ale nakonec mu přece jen nestačily: toužil najít někoho, kdo by mu rozuměl, kdo by si ho vážil, jinak řečeno, nějakého přítele. Ale ani v tom neuspěl: lidé mu sice říkali "náš pan knihovník" - ale jinak si ho nevšímali a ani domů na oběd ho nikdy nepozvali.
Jednou přišla do knihovny mladá, krásná dívka a s Billym se zatočil celý ten jeho knihomolský svět. Nejprve nevěděl, co se děje - pravou lásku totiž ještě nepoznal. Najednou se mu hrozně chtělo ji líbat a objímat. Ovládl se a snažil se pak na ni přes týden zapomenout. Ale v pondělí tam byla dívka znova a i to jeho nevysvětlitelné chtění se vrátilo. Tentokrát pro něj bylo ale daleko těžší to chvění zapudit. A dívka pravidelně přicházela a Billy hned pociťoval a zase zapuzoval, ale to druhé už daleko méně.
Věděl, že by měl dívku někam pozvat, ale když ji oslovil, zakoktal se tak, že nemohl ani dokončit větu. Dívka mu se smíchem napovídala a nakonec řekla, že ano, že tedy přijímá. Když ji zavedl do restaurace, tak se konečně Billy rozpovídal a to už bez koktání. "To je zajímavé," řekla dívka se smíchem, "myslela jsem, že máte vadu řeči." A zcela uspokojena, zhltla pak vše, co jim na stůl přinesli. Měla totiž velký apetit a to nejen na jídlo . . .
A tak spolu začali chodit a později i ležet. Billy byl šťastný jako - no
prostě tak, jak ještě nikdy nebyl. V knihách to sice také popisovali, ale to ani zdaleka nemohlo
vyjádřit to, co teď cítil. Chtělo se mu o tom napsat, ale nešlo mu to a ani básně, které o tom napsal, nestály za nic; to poznal i on. Představoval si, že tak nějak by asi miloval rodiče, které nepoznal, protože se ho předem vzdali či sourozence, které ani neměl. Dokonce cítil, že mu tato láska všechny ty ostatní plně nahrazuje.
Flora, jak se ta dívka jmenovala, měla ovšem velké nároky, nejen
na jídlo, ale i na dárky. jenže na ty už jeho knihovnický plat nestačil. Když se jí s tím svěřil, pohrozila mu, že mu přestane věnovat svou přízeň, že každá dívka vyžaduje dárky, aby věděla, ž eji její milenec miluje. Prosil jí za odpuštění a sliboval, že určitě na něco přijde, teda jak vydělat peníze. Chodil pak o
víkendech kácet dříví do lesa, aby si přivydělal, ale ani to jí nestačilo. Po nocích ještě pracoval na
nějakém patentu, ale pak s hrůzou zjistil, že objevil něco, co už dávno patentováno bylo.
Pak se stalo, že mu oznámila s pláčem, že její bratr Fred má velký dluh a
když ho do měsíce nesplatí, že mu mafie usekne obě ruce, teda Fredovi, abyste
rozuměli. Billy opět řekl, že na něco přijde, ale to už to Flora tak nenechala, věděla své.
"Ty bys sotva sám na něco přišel," řekla, "a tak já musím přemýšlet za nás za oba." A
vymyslela plán, jak přijít k penězům - nic zvlášť originálního, prostě vyloupit místní
banku. Nic jiného totiž v městečku za vyloupení ani nestálo. Přinesla Billymu masku na obličej, plastickou pistolku z hračkářství a hlavně brašnu na peníze.
A Billy šel. Co mu zbývalo? Vždyť to od něho chtěla jeho láska, láska veliká, láska téměř svatá. A nebudete tomu věřit, ale loupež se opravdu povedla. Až na to, že když Billy vycházel s lupem z banky, hlídač v bance, kterého Billy
zapomněl odzbrojit, ho zezadu střelil. "Já ho poznal," křičel ještě za odjíždějícím autem, "je to náš Billy Blb!"
Billy odjel jen kousek za město, kde už na něj čekala Flora s
Fredem, který se k ní ovšem vůbec nechoval jako bratr, ale jako její milenec. Sebrali peníze, ale když chtěl Billy s nimi vyjet, Fred ho vyhodil z auta a ještě ho srazil pěstí k zemi. Billy, který už teď hodně krvácel, se ještě zeptal, proč s ním tak zacházejí, vždyť pro ně nasadil život a navíc se už do města nemůže vrátit, když ho poznali. Flora se zachechtala a řekla:
"Ty jsi ale hroznej blbec!" a oba s Fredem odjeli. Než mu to mohlo dojít, tak omdlel. Když ho lidé našli, byl už dávno mrtev.