Ten večer jsem se opozdil. Trochu jsme s kamarády popíjeli a normálně bych přijal
jejich pozvání a přespal v jejich domě, ale ne ten den. Musel jsme být zpátky v Trnově, protože jsem tam měl důležitou
schůzku časně ráno a nechtěl jsem být pozdě. Přítel mě sice nabídl, že
mě odveze autem, ale myslel jsem si, že to není potřeba; navíc si mohu ve vlaku v klidu promyslet, co
vlastně na té schůzce vlastně řeknu - a ještě pak dohnat nějaký ten spánek.
Dovezl mě tedy alespoň na nádraží, řekli jsme si "nashle" a já vlezl do vlaku. Kupé bylo prázdné a klidné, ale jakkoliv jsem se snažil usnout, nešlo to. Naštěstí jsme měl s sebou v kapse
detektivku, kterou s sebou nosím pro takové případy. Na rozdíl od jiných lidí, čím je kniha zajímavější, tím rychleji usnu. Také
tentokrát jsem usnul tak rychle, že jsem si později ani nedovel vybavit, kam až jsem dočetl.
Hádám, že jsem spal asi tak hodinu, když mě něco, lépe řečeno někdo, probudil. Do kupé totiž vešel nový pasažér. Bylo mu kolem čtyřiceti, ale pro někoho, kdo často
nevidí lidi typu jako byl on, mohl vypadat i starší. něco se mi nezdálo, ale
nevypadal jako alkoholik, možná, že mu jen nebylo dobře. Když na to pomyslím, vypadal
docela střízlivě, když promluvil. Řekl něco jako "-brý večer" a prohodil pár dalších vět,
takových, které utrousíme, když se potkáme s někým, koho neznáme.
nerad se bavím s někým, koho neznám a tak jsem zavřel oči a předstíral jsem, že
jsem znovu usnul. Ovšemže jsem nespal. a pochvíli jsem opět otevřel oči, zavřel je a po další chvíli opět otevřel. Pokaždé, když
jsem to udělal, uvědomil jsem si, že mě také pozoruje, ano, že na mě přímo čumí. Bylo to znepokojující, obzvláště proto, že pro to neměl žádný důvod. Pokud ho měl, tka nevím proč: na mně
opravu není nic zajímavého rozhodně ne tolik aby na mě někdo civěl tak upřeně, leda snad když by čekal, až opět usnu, aby mě mohl v klidu okrást.
radši jsem teda už oči nezavřel a zíral jsem z okna, řady světel z domů u trati, tak jak se
vynořovaly z temnot. Bylo to zcela nezajímavé: noc byla temná, měsíc nesvítil
a ani na těch světlech nebylo nic v zrušujícího. I tka to ale bylo lepší, než koukat tomu druhému do
tváře a případně se zaplést do rozhovoru, který by mě zajímal ještě méně.
"Mohu si zakouřit?" zeptal se. V kupé jsme byli sami dva, takže jeho otázka nemohla patřit nikomu jinému, jen mně.
"Jistě, " řekl jsem téměř ironicky, " tento vagón je přece označen jako kuřácký."
Nemířil jsem ho urazit, jen jsme mu chtěl naznačit, že o další konverzaci
nestojím.
Pracovalo to, ale jen chvíli - to se ovšem dalo čekat. Zapálil si cigaretu a překvapilo mě, že hned nic neřekl. Bylo ale
na něm vidět, jak zápasí s nutkáním, něco mě říct, ale pro nějaký důvod zase nemůže. Odložil
jsem knihu a soustředil jsem s e jen na něj.
Měl jsem dost času, abych si ho prohlídl důkladněji. Byl oblečen nenápadně, tka jak obyčejně lidé bývají, když jim nezáleží an tom, ajk vypadají. Měl sportovní blůzu a džíny, ty
obvyklé značky, co lidé nosí. Dokonce to vypadalo, že se nedávno holil. To mě
poněkud uklidnilo a chtěl jsem zase usnout. Ale štěstí mi nepřálo.
"Pane?" řekl a já věděl, že tomu utrpení neuniknu.
S úsměvem, který mu měl naznačit, že je předstíraný, jsem vyštěkl: "Ano?" Musel
jsem získat čas, abych se připravil na to, co mě čeká. jenže to bych asi
stejně neuhodl.
"Mohu se vás na něco zeptat?" otázal se a já si představil další nudnou konverzaci, než se rozhodnu, co vlastně udělat.
"Jen se ptejte," odvětil jsem a zavřel jsem v zoufalství oči. Není to proto, že jsem
snad nespolečenský, ale už mám své zkušenosti. někteří lidé prostě musí mluvit a mluvit - ne, že bych jim dával vinu, ale prostě je nesnáším. A už jsme také věděl, jak to skončí: já jsem totiž příliš dobrosrdečný, takže se nakonec stanu obětí takových podvodníků. Přesto
jsem to nevzdával a už jsem si připravil sérii odpovědí, jako "Ano, to je opravdu zajímavé" nebo " ne, to by mě nenapadlo" či "Ano, to
je velmi chytré".
Všiml si toho, že jsem zvřel oči a uchopil mě za ramena: " Prosím Vás, neusínejte, musím s vámi mluvit, je to urgentní!"
Patrně prohlédl mou obranu, tak jsem otráveně ty oči zase otevřel a řekl jsem: "Nu dobrá, o
co teda proboha jde?"
Nadechl se a téměř zašeptal: "Můžete zachránit jeden lidský život."
" Milý příteli," vyslovoval jsem pomalu a pečlivě, se vší sladkostí laskavého odmítnutí, "nejsem milosrdný
Samaritán. Pravda, skočil bych do vody, kdybych viděl, že se někdo topí, ale vidíte tady někoho, kdo se
potápí?"
Vypadal poněkud zmateně, ne kvůli tomu odmítnutí, ale tím, jak jsem převedl jeho otázku na zcela jinou platformu. Neodpověděl mi a dokonce se zdálo, že se přece jen ještě stačím vyspat.
Začal jsem přemýšlet o něčem jiném: co vše mě čeká v Trnově. Cesta tramvají, registrace v místním hotelu a celý den jinak nudného vyjednávání se zákaznickou firmou.
jenže muž, sedící proti mě patrně sebral veškerou svou
odvahu a opět mě oslovil: "je to můj život, který můžete zachránit, pane. Pomozte mi, prosím vás!"
Takovou prosbu člověk nemlže ovšem jen tak odmítnout. Přesto jsem si byl jist, že chlapík potřebuje
dostat lekci a rozhodl jsem se mu ji dát: "Poslouchejte, pokud něco ode mne chcete, proč to neřeknete přímo?
Není třeba z toho dělat nějaký tyátr!"
"Ano - prosím, prosím vás, zachraňte mě! Vezměte si toto -" ponoukal mě a přitom vytáhl
z kapsy malý revolver a vložil mi ho do dlaně. Byl to poněkud neobvyklý obrat ve hře a
byl jsem teď na řadě já, abych byl překvapen.
"Ne, děkuji, " odmítl jsem a přidal jsem malou lež, lépe řečeno vtip: "Mám už svůj, kdybych ho náhodou potřeboval."
Najednou se začal třást a zvedl pistoli ke svému spánku. "Pak mi tedy už nic jiného nezbývá. Musím to ukončit. Promiňte mi, že jsme vás obtěžoval.
V tom okamžiku jsem ztratil svoje všechna předsevzetí, vyskočil jsem a snažil
jsem se mu vytrhnout braň z ruky. Trvalo to chvíli, ale nakonec se mi to podařilo. Vyrazil
jsem mu ji z ruky a spadl někam na podlahu. Opět se posadil, zakryl si tvář rukama a začal
plakat. Normálně nejsme příliš citlivý k blestem druhých, ale tentokrát jsem si nemohl pomoct: bylo mi ho najednou opravdu líto.
Zvedl jsem pistoli a vložil jsem ji do své kapsy, v případě, že by se pokoušel znova.
Pokračoval v nářku, tak jsem si sedl vedle něho a utěšoval jsem ho : "No tak, no tak, tak zlé to snad nebude. Život je to nejcennějším, co máme. Nic není tka hrozné, abychom kvůli tomu museli umírat,. Věřte mi, já to znám."
Asi to nepracovalo, protože naříkal dál: "Já nemám jinou volbu, musím to udělat!"
"Jestli jde o peníze - " začal jsem neochotně, ale on mě hned přerušil : "Ne, o ty
nejde!"
" Nuže řekněte mi, o co jde. Mohu-li vám nějak pomoci -" začal jsem, potěšen jeho prohlášením, že nejde o prachy.
"ne, ne, máte pravdu, mýlil jsme se, vy mi nemůžete pomoci," změnil najednou názor a natáhl ruku. "
Prosím vás, dejte mi tu pistoli, musím to udělat teď, pokud mám ještě odvahu!" Zamířil rukou k mé kapse, ale já tam automaticky položil ruku, abych mu zabránil zmocnit se
zbraně.
Pak jsem s překvapením zjistil, že mi místo toho vsunul ruku do jiné kapsy a vytáhl odtamtud mou náprsní tašku. "Co to děláte?" otázal
jsem se poněkud naivně, jak ji zasunoval do své kapsy.
"Co bych dělal?" odpověděl s úsměvem na tváři, která byla ještě mokrá od jeho slz, " vidím, že
nejste obzvlášť chytrý, pane. Jinak by vám došlo, že jsem právě ukradl vaší peněženku. Možná, že jste vzdělanej, o to nic, ale chytrej, ne , to
teda nejste."
"Rychle jsem vytáhl jeho revolver z kapsy a namířil na něj: "Dej mi to zpátky, ty zloději!"
"No to je legrace," zasmál se, "vy mě tu obíráte o peníze a ještě mě nazýváte zlodějem!
Proč radši hned nezmáčknete spoušť?"
Zkusil jsem to, ani nevím proč, ale ani se nehnula. Pomyslel jsem si, že je asi zajištěná.
Pohlédl jsem na pistoli, ale ta zajištěná nebyla -. nebylo to potřeba, byla to
totiž jen replika, celá z litiny.
"Vidíte? " šklebil se. "Já jsem vám říkal, že nejste zrovna moc chytrej. Myslíte sis nad, že bych vám
dal skutečnou pistoli?"
A sebral mi ji z ruky jako trucovitému dítěti. Zkusil jsem se na něj vrhnout, ale uhnul se
a udeřil mě pěstí. Přímo do brady. Upadl jsem na podlahu a ani jsem nějak nemohl zvednout. Pomohl mi na nohy a také mi vrátil mou náprsní tašku.
"Tady ji máte, pane, ale podruhé buďte prosím vás , víc opatrný." Ukázal na mou knihu, která
ležela na sedadle. Jen tak mimochodem: měl byste číst lepší knihy, než tyhle.
Tam byste se dozvěděl o tom triku, který jsem vám předved'. Já sice vzdělání nemám, ale občas
také čtu, víte?"
V tom okamžiku ale už vlak zastavoval v jedné z těch malých stanic na předměstí
Trnova. Neznámý otevřel dveře do chodbičky a zmizel. Otevřel jsem okno, ale to už
jsem ho viděl, jak zahýbá ke schodišti do podchodu pod kolejemi. Asi si domyslel, že
ho sleduji; otočil se, zamával mi a usmál se. Podivný chlapík - pomyslel jsem si - ale
naštěstí poctivý. Pak jsem si vzpomněl na tu detektivku: ano, tak to bylo, až na ten konec.
tam si prostě zloděj peněženku nechal.
Usedl jsem a dával s i dohromady všechno to, co se zrovna událo. Pak mi to konečně došlo: otevřel
jsem náprsní tašku, ale peníze v ní nebyly, stačil je zřejmě nějak chytře vybrat. Znovu
jsem se tedy přesvědčil, že asi jsem opravdu nevyléčitelný optimista. Pochopil jsem i ten celý trik,. který mu pomohl nejen mě v klidu obrat, ale ještě v bezpečí zmizet, než budu vůbec schopen křičet nebo
zavolat policii. Dobře to zahrál, to se musí uznat.
Pak jsem se nejednou rozesmál: takový herecký výkon a jen pro těch pár bankovek, co
jsem měl v peněžence!
Možná, že nejsem tak chytrý, jak
si myslím, ale nakonec ani on nebyl. Uvědomil jsem si, že ten nebožák je vlastně už
teď odsouzen a potrestán. Jeho originální závěr té historky svědčil
sice o jeho bujné fantazii, ale ta začínala a končila zase jen u peněz.
Neznal nic lepšího než krást a nemohl se od toho odpoutat. A tak nebude celý život - s přestávkami, které
možná stráví ve vězení - dělat nic jiného, nic lepšího, než zlodějnu.
Vlak se zase rozjel a na to, že bych si ještě zdřímnul, už nebyl čas. Ale ani mi to moc nevadilo: cítil
jsem se najednou kupodivu docela dobře.