Jak se jmenoval, na tom vlastně ani nezáleží - my všichni jsme mu ale říkali Jan Jeník z
Dubé, na památku Jana Jeníka z Bratřic. Snad proto, že byl také básník - možná že ani ne tolik slovem, ale srdcem určitě. Vy nevíte, kdo byl Jan Jeník z Bratřic? Nu vidíte, jak se zapomíná. To byl přece známý český buditel, básník a oficír. Oficír a gentleman, jak se dodnes říká v některých armádách, což je titul, který pochází z doby, kdy velitelem mohl být jen šlechtic. Někdo to jméno našemu Jeníkovi jednou z legrace vymyslel a už mu to zůstalo napořád. Snad i proto, že o sobě vždy tvrdil, že je napůl šlechtického původu. O té druhé půlce ale nikdy nemluvil. Pravda, nebyl příliš vysoký ani pohledný, ale bylo v něm něco, co zřejmě lákalo ženy.
Nikdy jsem přesně nepochopil, které pozornosti pokládají ženy za dvoření a které jen za otravování, ale Jeník to věděl přesně. Snad proto měl také tolik milenek, lépe řečeno krátkých, často i jednovečerních známostí. A ještě něco: Jeník měl také velký apetit; v životě jsem ještě nepotkal chlapíka, který by žil sexem tak jako on. Mluvil o tom stále a pořád, a nejen to - abych citoval ze Zvonokosů: "...on nejen mluvil, on i dělal". Řekli byste asi, že hlavně kecal, ale sám mohu potvrdit, že si své
donjuanské příhody nevymýšlel - viděl jsem ho mnohokrát v ženské společnosti a některé dívky, co jsem je znal, se dokonce i přiznaly, že se s ním znají "intimně". Pochopitelně se nepřiznaly mně, ale Majce, s kterou jsem tehdy chodil. Dokonce jí některé řekly, že to nebylo "nic zvláštního". Jelikož jsem mu trochu záviděl, tenhle dodatek mně také přesvědčil, že mi Majka nelhala.
Zato on kecal, ne nám, ale právě všem těm dívkám a paničkám. A uměl to asi skvěle; někdo se s tím už prostě narodí. U něj to mluvení byla vlastně jakási sexuální předehra. Byl si vědom, že ani zjevem, sílou či nadáním si je nezíská, dokonce ani ne svými básněmi, ač jsem ještě nepoznal dívku, která by neměla ráda básně. Ovšem ty jeho básně, to bylo zoufalé. Mohu to tak trochu posoudit: sám také občas básním a podle názoru jiných jsou mé basně docela dobré. Ovšem ty "na tělo", tedy pro určitou osobu, ty se mi nikdy moc nevedly. Maximálně jsem za ně dostal jen pár polibků, to bylo vše. A to není, uznejte sami, nějak mnoho. Musím ovšem přiznat, že jsem ty básně psal se zištným úmyslem a tak ty mé komplimenty byly asi příliš průzračné. Ovšem když opravdu trpím, tak jsou moje básně daleko lepší. Mám totiž určitou výhodu: když jsem se někdy zamiloval, tak většinou nešťastně. Tam ale ani ty nejlepší básně nezabraly, asi proto, že mi nešlo jen o sex, ale o lásku. To už jsem totiž také pochopil, že to jsou dvě zcela různé věci.
Jak ty příslušnice něžného pohlaví Jeník dokázal umluvit, to jsem nikdy nepochopil. Byl sice vytrvalý, ale bylo v něm ještě něco víc, něco, co jim lichotilo a co je svádělo. On prostě věděl, co je potřeba říct. My ostatní jsme mu jenom záviděli - hlavně nám totiž chyběl jeho styl. Nemělo cenu s ním soutěžit, nejen že by nás předběhl v počtu, ale i jeho "úlovky" by byly jaksi "kvalitnější". Bral sice vše, to je pravda, ale jeho metoda zabírala skoro na všechny ženy. A tak se objevoval na nábřeží s opravdu krásnými dívkami, zatímco my jsme museli zapisovat jako úlovky třeba i kamarádky z gymplu, z nichž některé žily - díky své vizáži či proporcím - pořád ještě v celibátu.
Chodili jsme tehdy jako študáci do Opletalky, do menzy, která svou halou připomínala nádvoří hradu. Občas se tam objevila i Jeníkova dívka, když přijela z Dubé do Prahy. Ano, měl totiž také stálou známost, ale snad ta velká dálka, snad i to, že spolu chodili už čtyři roky, nic z toho prostě nikdy nemohlo utišit jeho libido. Znali se ještě z gymplu, ještě z Dubé, než se jeho rodiče přestěhovali jinam. Jmenovala se tuším Milena nebo tak nějak, možná Milada, ale na tom nezáleží. Zajímavé bylo, že když se kolem ní Jeník vrtěl, třásl se jak ratlík a ochotně dělal vše, co si jen přála. Prostě Don Juan na provázku. Tehdy mi také napadlo, že ani Don Juan vlastně nesváděl ženy, ale spíše ony jeho. On si jen nemohl pomoci; asi tak, jako náš Jeník.
Jeho hlavní zdroj filozofie byl italský lékař a spisovatel Mantegazza, muž znalý světa a hlavně žen. Jestli Jeník čerpal také své metody odtamtud, to nevím - četl jsem od Mantegazzy jen jednu knihu. Sehnal jsem ji někde v antikvariátu. Popisoval tam fyziologii a psychologii bolesti a také rozkoš z bolesti, tedy spojení, které mě nikdy ani nenapadlo. Ne, nepsal tam o masochismu, poukazoval jen na to, že hranice rozkoše a bolesti jsou často až perverzně blízko. Tak například existuje nutkání, aby si lidé drásali rány, protože jim to způsobuje určitou rozkoš. Pravda, on mluvil spíše o bolesti fyzické, ale nakonec, jak mě napadlo, s tou bolestí duševní je to vlastně také tak. Hranice rozkoše a bolesti se například u milování značně překrývají, ale to bych odbíhal . . .
Jeník ovšem u dobrého doktora hledal spíše jiné informace. Šlo mu o to, jak způsobovat ženám rozkoš. Jestli při zkouškách "v praxi" vždy exceloval, to nevím, ale samotných "hodin v laboratoři" měl rozhodně dost. Myslím, že si ale v knihách spíše ověřoval to, co už sám jaksi dávno tušil. Řekl bych, že u něj to byl opravdu ten šestý smysl a možná ještě sedmý. Také nevím, jestli se tím studiem nějak vylepšoval - možná, že to byla hlavně Milada, která ho zaškolila a tím pádem byla jeho věčnou inspirací. Určitě to nevím, ale jisto je, že jí byl za to vše až nápadně vděčný - jakoby pro něj otevřela zázračnou Pandořinu skřínku. V jeho případě však také uvolnila zakletého ducha, který pak nešťastného Jeníka všude pronásledoval.
Byla vcelku sympatická, ale zase ne tolik, aby pro ni někdo z nás druhých ztratil hlavu. Černovláska, štíhlá a celkem pohledná, ale jiskru, tu jiskru v oku, která vás zapálí jako sud střelného prachu, tu jaksi neměla. Pracovala někde jako účetní a slíbili si s Jeníkem, že až vystuduje, že se vezmou. Jenže jeho studium trvalo pět let a nám se zdála její - a hlavně jeho - trpělivost poněkud přehnaná. Jenže jaká to byla u něj trpělivost, když vlastně nezahálel ani vedle? Zda si také Milada užívala jinde, stejně jako Jeník, je sice možné, ale dost o tom pochybuji. Podle její řeči a způsobu, jakým ho ovládala, už nikoho jiného ani nepotřebovala. Miládka ráda mluvila a to hodně, většinou jen o dvou předmětech: o hudbě a o práci. Přitom legračně přeskakovala z jednoho na druhé, aniž by si uvědomovala ten veliký rozdíl.
Jeník byl sice básník, ale jak už jsem řekl, méně než průměrný. Básně totiž musí člověk prožívat a neštěstí je vždy tou nejlepší inspirací. Člověk totiž nikdy nemůže být dokonale šťastný, ale zato se může cítit dokonale nešťastný. Jenže Jeník nikdy nešťastný nebyl - on miloval, ale nikdy nebyl opravdu zamilovaný. Navíc miloval skoro všechny ženy a už vůbec ne platonicky. A tak psal básně zamilované, kde se mu jeho láska pro ženy pouze drobila na jednotlivé příhody s nimi - on byl prostě miloval tak jako třeba někdo dělá dobré skutky. Jeho básně byly tak špatné, že je i jeho dočasné milenky zahazovaly, tedy alespoň ty, co měly víc vkusu. Pravda, dívky zamhouří oči i nad slabšími básněmi, zvláště jsou-li věnovány jim, ale zde šlo vyloženě o neznalost rytmu a hlavně básnického opisu. A bez toho je báseň - s prominutím - jen špatně rýmovanou prózou. Navíc byl Jeník spíše sexuální praktik než milostný romantik.
Ano, měl vážnou známost, ale to mu nějak nevadilo, aby Miládce nezahýbal. Vzpomínám, jak jsem je oba odvezl jednou autem na vlak, na nádraží. Odjížděla jen Miládka, my jsme pak měli jít s Jeníkem na pivo. Na nádraží stála cizí dívka a loučila se s mladým mužem, asi také milencem. Jeník to hned zmerčil a dost netaktně mi řekl, abych se vzdálil a to bez něj. Protože jsem byl zvědavý, jak to dopadne, odstoupil jsem několik kroků dál a předstíral jsem, že se neznáme. Jeník přistoupil k dívce, která ještě mávala, zatímco vlak už odjížděl a něco k ní prohodil. Chvíli se bavili a odešli pak také spolu. Druhý den mi řekl, že ji doprovodil až do postele. Moc se prý nebránila - to rád chápu, zvláště jestli měla stejný problém, jako on.
Ano, Jeník měl prostě nějaký ten sedmý smysl na to, aby poznal, kde má šanci. Pravda, měl také neúspěchy, ale jelikož nebyl nijak vybíravý, tak je nebral v úvahu. Asi tak, jako se zpívá v Divotvorném hrnci: "není-li tu ta, kterou mám tak rád, pak mám rád tu, která je tu." I když většina mužů dělí ženy na dvě kategorie - na ty, s kterými by nepomilovali ani na opuštěném ostrově a na ty ostatní - Jeník měl prostě jen jednu kategorii: všechny, ostrov neostrov.
Vymyslel jsem kdysi hru pro dva hráče, kde si vždy jeden z nás vybral nějakou dívku z těch, co přicházely po ulici ve směru proti nám a otypoval ji na body, tedy v rozsahu jeden až čtyři body. Ten druhý mu pak k tomu přiklepl své ocenění téže dívky. Body se pak sečetly a ten, kdo "vynášel", si to započetl jako své skóre. Pochopitelně, že každý vybíral jen ta děvčata, kde mohl nasadit maximum bodů a navíc měl šanci očekávat totéž od protihráče. Jinými slovy dívky hezké až krásné, přitažlivé a sexy. Ten druhý mohl přiklepnout kolik chtěl; maximálně jen pět bodů, ale na druhé straně to nesmělo být o víc, než o dva body méně, než byl "výnos". Výsledek se pak počítal jen statisticky - tj. kolik kdo uhrál "sedmiček", "osmiček" či "devítek". Pokud vím, desítku nevyhrál nikdy nikdo. Začínat se mohlo maximálně se čtyřmi body - to aby vynášející nemohl získat neúměrný náskok - a tak jsme nižší čísla většinou ani nevynášeli. Mohlo se ovšem nahlásit "garde"; to se sice počítalo za pět bodů, ale pak mu ten druhý mohl přiklepnout jen pět bodů nebo nic. To bylo jediné riziko ve hře, která byla jinak čistě jen hra náhody. Nikdo z nás nepodváděl - nebylo to ani možné: byli jsme totiž všichni upřímní obdivovatelé krásy.
V této hře ovšem Jeník hanebně prohrával - jak už jsem řekl, líbily se mu prostě všechny a strategie této hry spočívala právě v chytrém výběru dívky. Měl tedy plno šestek a sedmiček, ale málo těch vyšších, protože nečekal dost dlouho a propásl je, takže je "objevil" jeho soupeř. Ne, nebyl to nedostatek vkusu, spíše naopak: on v nich možná viděl víc, než my ostatní. Asi věděl, že každá z nich si vlastně zaslouží, aby se alespoň někomu líbila, aby ji někdo miloval. To bylo jeho tajemství, které mu sice prohrávalo hru, ale zato mu zaručovalo jeho úspěch v praxi. Žena, které s ním šla, věděla, že Jeník nic nepředstírá, že se mu tedy opravdu líbí - a možná ještě víc.
Sedávali jsme, jak už jsem říkal, v Opletalce, vedli kulturní řeči a občas k večeři také někdo přispěl vtipným komentářem - no prostě intelektuálové, že ano. Na druhé straně tam ale opravdu bujela i pravá kultura. Vzpomínám, jak tam jednou Milada zasedla a na klavír zahrála - celkem dobře - "Rhapsody in Blue", až se to celou halou rozléhalo a my všichni přestali srkat polévku a koukali jak vejři, kde se to v té holce vzalo. A mám dojem, že jsme mu ji najednou začali i závidět . . .
Jinak byl Jeník, i přes ty své zkušenosti, poněkud nedovtipný. Vzpomínám, jak tam jednou přišel jeho kamarád z gymplu se svou bývalou manželkou a nějak se prořekli, že se ten den odpoledne pomilovali. "Ale vždyť jste rozvedení, ne?" zeptal se Jeník nechápavě, na což mu jeho kámoš řekl: "Nejsi ty trochu nakřáplej? To přece není fyzická překážka!" Jindy se dokonce Jeníkovi podařil nechtěný vtip: jistě to znáte: na otázku, proč muž při vyznání klečí, popletl pointu. Misto "aby mluvil k věci", řekl "aby přešel k věci". Zařvali jsme tehdy tak hurónsky, že se celá menza - přinejmenším tři sta večeřících studentů - po nás otočila a jednomu dokonce při tom spadl talíř na zem.
Brzy nato se Jeník oženil. Konečně. Byli jsme mu na svatbě, byla krásná, teda nevěsta i ta svatba. Měli oba plno přátel my jsme se jim tam do bytu všichni ani nevešli. Tak jsme popíjeli jen tak na chodbě, někdo přitáhl kytaru a alkohol nám rozezvučel hlasivky. Nakonec nás ovšem sousedi vyhodili - bylo už pozdě v noci - a tak jsme šli někam do parku, odkud nás zase policajt popohnal dál. Když jsme se ráno probudili, byli jsme u úplně cizích lidí, ale jak jsme se tam dostali, to už nevím. Jak dopadla Jeníkova svatební noc, to také nevím, ale myslím, že stejně jako ty předtím: bez velkého překvapení, ale zato k dokonalé spokojenosti obou stran.
Pak jsem ho celou řadu let neviděl. Když jsem ho znovu potkal, tak už zase bydlel jinde a pozval mě k nim. Já
měl zatím zcela jiné starosti, kamarád, nekamarád a tak jsem nepřišel. Pak jsem se s ním viděl ještě párkrát, ale jen služebně. Dělal u firmy, která s tou naší spolupracovala, ale nikdy mě už k nim domů nepozval a já ho zase neměl pozvat kam. Bydlel jsem pořád na periférii a zatím jsem po něčem lepším, rodinném, ani netoužil. A on zase neměl na nic jiného čas. Většina kamarádství stejně končí, když se muž ožení: ne že by byla každá manželka žárlivá, ale většinou mu zabere veškerý jeho čas - například už jenom tím, že mu dá za úkol, aby soustavně vyzdoboval jejich nové hnízdečko. Jak dalece Jeník zdobil, to nevím, ale čas ubíhal a jednou mi někdo řekl, že prý se bude rozvádět. Miládka si totiž našla jiného. Tuto situaci dokonce někdo poměrně vtipně vyjádřil Jeníkovou novou přezdívkou: "Jan Paroháč z Dubé".
Na první pohled se to zdálo logické: Miládka si asi zjistila, jak dalece je jí nevěrný a snažila se ho přetrumfnout. Ne v kvantitě, ale v kvalitě. Našla si totiž docela pohledného pána, nebyl sice nejmladší, ale starý také nebyl. Ale hlavně asi byl stabilní a věrný. Alespoň tak vypadal. Jak to vím? Nu jednou jsem je potkal na Národní třídě, vedli se spolu za ruce. Mnoho milenců se takhle prozradí; ono to nedá, přijde to tak samo a těžko se to pak vysvětluje. Poznala mě a jejich ruce se rozlétly - snad aby mi mohla podat tu svou, snad to byl jejich zvyk ještě z doby, kdy to museli skrývat. Teď už ale nebylo co tajit. On sám mě neznal, takže vůbec neměl důvod k tomu zrychlenému rozpletení dlaní. Představila mi ho a na vysvětlenou dodala, že se rozvádí. Bylo na ní vidět, jak ji těší, že jsem se nezeptal onu blbou, leč očekávanou otázku "Proč?" Po pravdě řečeno, nebylo potřeba, já se nikdy takhle neptám - ne že bych nebyl zvědavý nebo že jsem natolik gentleman, ale raději si hádám ty důvody sám. je to zajímavější a navíc vím, že se stejně odněkud dozvím pravdu. A pak si mohu ověřit, jak byl můj odhad dobrý. Je to, řekl bych, něco jako sportovní loterie.
Tentokrát jsem nemusel na vysvětlení čekat dlouho. Dostalo se mi přímo od zdroje, aneb jak říkají Angličané: "z úst samotného koně". Ano, byl to Jeník. Když jsem se s ním zase služebně potkal, pozval mě na pivo. Dělal jsem fóry, ale zase ne moc, aby si to náhodou nerozmyslel; byl jsem na ty novinky příliš zvědavý. Nerozmyslel si to, ani nemohl. Byl tím přímo nabitý a musel se někomu svěřit. Nejprve přišly an řdu stížnosti: musí se sám starat o děti - měli už dvě - a i prát musí sám. Ujistil jsem ho, že já to dělám také, ale jinak jsem docela svobodný; jenže on v tom neviděl ten humor. Nebudu tu vypisovat všechny jeho nářky, jistě si je umíte představit. Bylo mi ho jinak líto, už proto, že si tohle vše zasloužil a zároveň nezasloužil, alespoň ne v takové míře.
On to navíc bral jen jako její pomstu. "Ženy jsou ve svém hněvu krutý," řekl. Nedalo mi to a poopravil jsem to na "Ženy jsou ve svém hněvu krůty, " a zasmál jsem se, aby mu to určitě došlo. Ale Jeník, který vždy rozuměl žertu - anebo to dobře předstíral tím, že se každému vtipu smál jen ve správnou chvíli - ten Jeník byl teď zcela jiný. Rodinná tragedie ho změnila. Marně jsem mu vykládal, že si zřejmě jen "nabalila" někoho jiného, proč by se mu vůbec mstila, že ano. Sám jsem tomu úplně nevěřil, ale na druhé straně vím, že žena, která vás už nemiluje, je často krutá a ani si to uvědomuje. To znám náhodou velice dobře, to mi věřte.
Nějakou dobu jsem ho pak navštěvoval. Ne, prádlo jsem za něj nevypral, jen jsem si občas pohrál s dětmi, kterým se teď nikdo nevěnoval a hlavně jsem utěšoval jeho zklamanou duši. Bál jsem se, aby si něco neudělal - byla to nakonec jeho první láska a navíc matka jeho dětí. Pak přišel den rozvodu. Chtěl se nadopovat meprobamatem, ale já mu v tom zabránil. Sám jsem s ním k soudu ovšem nemohl jít, měl jsem důležitý mítink, ale pověřil jsem kamaráda a dali jsme si sraz, kde se sejdeme, až mi skončí práce, aby mi to vše pak vylíčil. V hospodě, jak jinak. Když jsem tam přišel, byli tam oba, nalití už jako děla, tak jsem se k nim přidal. Rozvod dopadl dobře: Miládka si vzala z toho společného opravdu dost, ale něco mu přece jen nechala: obě děti. A o to mu vlastně šlo. Popíjeli jsme a najednou se mi Jeník svěřil, že má druhý den rande.
"S kým? " otázal jsem se nevěřícně.
"No já jen vím, že se jmenuje Věrka a že má ráda malé děti, " řekl. Tak tohle tedy byla novinka - své děti ještě nikdy předtím při svém namlouvání nepoužíval. Trochu mě to zarazilo, ale Jeník pokračoval: "Je ti to fantastická holka. Taky se už v životě zklamala a tak si budeme rozumět."
"A jak dlouho už ji prosím tě znáš? " divil jsem se.
"Jak to, jak dlouho?" podivil se pro změnu zase on. "Od rána přece. Dělá tam u soudu . . ."
Tak jsem poznal, že už je to s Jeníkem zase v pořádku. Jen se mi hlavou mihla obava, že při dalším rozvodu už nemusí Jeník dopadnout tak dobře, ale jemu jsem to raději neřekl. Koneckonců, všechno je k něčemu dobré: třeba pak pro změnu začne psát dobré básně . . .