"Když byla kanonáda v nejlepším, jižanská kapela, která byla mezi námi a hřbitovem, začala hrát polky a valčíky, což znělo za doprovodu výbuchů a hvizdu dělostřeleckých granátů velice neobvykle."
Colonel Artur J. L. Fremantle, Britský vojenský zapisovatel u štábu generála Roberta E. Lee
Naše kapela patřila k 26-tému regimentu ze Severní Karoliny, ale jinak jsme si říkali Moravian Brass Band, tak jako tehdy, když jsme ještě hrávali v Salemu. Naši předkové totiž přišli ze Saska, nejprve do Georgie, později do Karoliny a tam založili Salem. Takže kdybyste se mě zeptali, co vlastně děláme tady nahoře v Pennsylvanii, asi bych se vám musel přiznat, že nás sem poslali, abychom tyhle Yankees naučili zpívat Dixie. Ale to byste asi dnes už nepochopili...
Toho rána jsme vstávali do druhého dne bitvy. Město jsme sice měli pod kontrolou, ale na kopcích kolem bylo vidět modravé hloučky nepřátel, kteří se ovšem nehodlali vzdát, protože bojovali na svém. A tak zatímco jejich papa Lincoln byl z toho celý nervózní, naši se chystali, že dnes dokončí, co včera začali. Chlapci si ještě dělali vtipy na to, jaká pěkná místa si ti seveřané zvolili k obraně, se jmény jako Hřbitovní kopec a Ďáblovo hnízdo, i když si je vlastně nevybrali - to my jsme je tam zahnali. Jenomže přes noc jim přišly posily, takže byli najednou v přesile a i slepému muselo být jasné, že vyhnat je odtamtud nebude příliš snadné.
Zvedali jsme se dost pomalu. Čekal nás těžký den a představa, že mnozí z nás už ani zítra vstávat nebudou, nám náladu nepřidala. I ten budíček zněl jakoby někdo vytruboval na funusu. Jak by ne, však ho troubil regimentální trubač, který, stejně jako chlapec bubeník, k naší kapele ani nepatřil. My jsme vůbec byli taková kapitola sama pro sebe - nikdo dobře nevěděl, co s námi. Pravda, hráli jsme gallops pro kavalerii i quicksteps pro infanterii, vlastenecké marše na parádách, ale hlavně jsme vyhrávali na pohřbech. Jinak jsme tak akorát drželi stráže anebo pomáhali chirurgovi.
A ovšem také v kuchyni, to hlavně a jako z udělání, zrovna dneska přišla řada na nás. Šel jsem neochotně, udržovat oheň pod
kotli není zrovna práce pro muzikanty. Zatímco ostatní dostali štípat dříví, kuchař si mě zavolal a že prý mu někdo ukrad' pytel s cukrem a ať prý doběhnu k vozům s proviantem, aby mi dali nový. Pak si ovšem vzpomněl, že proviant zůstal na druhé straně města, ale že prý je vedle nás nějaká brigáda z Texasu, ať se jich zeptám, jestli by nám nepůjčili, že ho po bitvě zase vrátíme. Nejdřív jsem nechtěl, s takovým poselstvím by si tam měl jít sám, ale nakonec jsem šel, co jsem také mohl dělat? Naštěstí ten jejich kuchař byl docela příjemný chlapík a prý samozřejmě, a tadyhle Amos tě tam zavede. Tak jsme šli a já abych vůbec něco řekl, povídám tomu Texanovi: "Amos - ty se jmenuješ Amos?" A on, že prý se tak jmenoval kdysi jeden jejich biskup, oni že jsou totiž Moravians a on sám že má rodinu někde u Austinu v Texasu.
To mě vyrazilo dech. "My jsme jsme také Moravians", povídám, "naši praotci sem přišli ještě s biskupem Spangerberkem!"
Bylo na něm vidět, že je taky celej překvapenej. "To naši zase," vysvětloval, "ty sem přivedl reverend Chumský. Někteří zůstali tam, co my, jiní šli dál a založili si to nové místo, Temple tomu říkají."
"Ale počkej," vyzvídám, "máte vy tam taky nějakou kapelu?"
"Kapelu?" na to on, "My máme nejlepší dechovou kapelu v Americe a já v ní taky hraju!" No dobře, myslím si, ono se říká, že tihle hoši z Texasu nejsou zrovna nejskromnější. Ale hlavně, že je muzikant! Mezi hudebníky je totiž vždycky takové to neviditelné spojení - znáte to: sejdou se, hrajou celé hodiny a když se pak rozcházejí, tak si potřesou ruce a řeknou: "To jsme si hezky popovídali, co?" A bylo mi hned jasné, že musím Amose přivést k naši kapele. Naštěstí měl ten jejich kuchař větší porozumění, než ten náš vařečkový král, a řekl mu, že ho asi hodinu nebude potřebovat.
Představil jsem Amose našemu kapelníkovi a ten hned na něj: "A co tam u vás všecko hrajete?"
"No my tak ještě square dances a sem tam i polku..." říká ten vykuk najednou nějak moc skromně.
Ale náš starej se nedal a hned na něj: "A Bonnie Blue Flag znáš?"
A tu vám mu ten kluk řekne: "S dovolením!", vezme mu z ruky trumpetu a už jak ji bral, bylo vidět, že ji nedrží poprvé, našpulí pysky, přiloží ji ke rtům jako milenku a duje. Ale jak - takhle snad neumí troubit ani archanděl Gabriel!
A náš kapelmajstr jen pokyvuje hlavou, ale nijak nedává najevo, že se mu to líbí. A přitom musí vidět jako my, že je ten dlouhán opravdu virtuóz. A pak si zase vezme trubku od něj zpět a zahraje nani "Maryland, ó Maryland", a když mu nato ten mladej tvrdí, že je to vlastně melodie písně "Ó Tannenbaum", tak mu ovšem musí dát za pravdu. Pak se ale starej neudrží a vyhrkne: "Ale vsadím se, že u vás neznáte nic od našeho Zinzendorfa!" A to už jsme se vůbec nedivili, že tuhle sázku šéf taky prohrál a
pak jsme jen tiše poslouchali, když Texan spustil také tu naší "Old Hundred", což je starý žalm, prý ještě ze staré vlasti. A nakonec ještě přidal tu, kterou prý zpívali naši předkové, když
tu vlast museli opustit.
Zaposlouchali jsme se, ale mezitím si už ten chlapík sedl a jen tak prohodil: "Víte, my to máme v rodině. My jsme z Olomouce a v naší rodině byl kdysi nějaký Pavel Josef Vejvanovský, co také začínal jako vojenský trubač a později to dotáhl na kapelmajstra na zámku". A ještě nám vykládal, jak to tehdá, v sedmnáctém století bylo, když v té jedné bitvě hrstka Moravanů bojovala u nějakého letohrádku do posledního muže. A pak se zase zvedl a povídá: "Tak já už musím jít, oni by se po mně hoši sháněli". Ale ještě než odešel, půjčil si ode mne moji notovou knížku a napsal mi do ní svou adresu, prý abychom ho po válce navštívili, že jeho žena nám udělá pravou moravskou hostinu.
Bitva už byla v plném proudu, když kolem nás zrovna projížděl náš vrchní velitel. Tak jsme hned spustili tu jeho, "Carry me back to old Virginny's shore" a ještě pochopitelně i naší, "Pochod 26-ho Regimentu". A pak najednou náš kapelník povídá: "Hoši a teď něco pro Amose! Musí to tam mít ti hoši z Texasu pod Little Round Top pěkně horké - třeba nás i uslyší!"
A tak jsme hráli, nejprve "Pojď milá, už se setmělo", "Lulu odešla" a ještě také na jihu oblíbenou "Juanitu". Došlo i na tu, co se u nás v Salemu hraje na Velikonoční neděli na oslavu zmrtvýchvstání Páně. To se totiž všichni sejdeme v kostele a kdo umí na něco hrát, tak se přidá a naše chorály se pak nesou daleko do údolí. A najednou náš Julius, aniž to komu řekl, spustil jen tak sólo tu starodávnou, tu "Old Hundred", kterou možná tehdy zpívali ti mušketýři u toho letohrádku, když už věděli, že je všemu konec. A jak vám tak hrál, my jsme se pomalu přidávali, jeden po druhém.
A pak, protože bitva trvala dlouho a nám došel repertoár, ale hlavně také proto, že jsme nechtěli pořád hrát jen ty smutné, tak jsme ještě přešli na valčíky a polky a úplně jsme vám zapomněli, že kolem nás se lidé zabíjejí, koně padají, šrapnely lítají vzduchem a dopadají vedle nás na hřbitov a nedají pokoj ani těm mrtvým. Zapomněli jsme, že je pořád kolem ještě válka, a to ta nejhorší, které se omylem říká nějak moc slušně - občanská válka.
A najednou vám tam přijede nějaký oficír, podle přízvuku to mohl být Angličan a povídá s úsměvem: "Boys, to jsem ještě neviděl, aby někdo takhle vyhrával v bitvě do tance a to ještě u hřbitova".
Na což mu náš kapelmajstr odpověděl: "Pane plukovníku, dnes tu každý dělá to, co nejlépe umí a my holt umíme nejlépe dělat právě tu muziku, Sir."
Z hlášení generálu Robertu E.Lee, ze dne 4 července 1863:
"V bitvě u Gettysburgu utrpěl 26-tý Regiment ze Severní Karoliny těžké ztráty - z celkového stavu 800 mužů jich bylo 717 zabito, zraněno anebo je nezvěstných."